Učení o Jin a Jangu

Učení o Jin a Jangu

Taoismus, stejně jako tradiční čínská medicína, vychází z toho, že svět je stvořen z praenergie čchi. Číňané již před staletími zcela jednoznačně tvrdili, že svět se vyvíjel z jednotné substance, a to od její čiré, energetické podoby k podobě tvarové, hmotné a že v našem už „hmotném“ světě je tato posloupnost právě opačná – energie se vytváří z hmoty, přičemž ale jedno i druhé jsou jenom různé podoby téhož.

„Transformacemi jinu a jangu jsou tvar (hmota) a čchi (energie)… Uvažujeme-li o mechanismu tvoření a proměn, pak nejprve je jang, a potom je jin; jang uskutečňuje a jin přijímá. V pre-kosmu (energie) se transformuje do tvarů (hmoty), čili jang rodí jin. V post-kosmu tvar (hmota) se transformuje do čchi (energie); čili jin rodí jang.“

Pro úplnost si zopakujme, že nejdříve je Tao – nevydělená všeobjímající prázdnota; a v ní se rodí prvotní podoba bytí – prvopočáteční jednolitá a beztvará prasubstance čchi; čchi v sobě obsahuje oba dva prvky, anebo lépe řečeno dvě své opačně pólované složky – jin-jang; vzájemnou součinností jinu a jangu se rodí vše ostatní.

Pnutí mezi jin a jangem je hybným momentem všeho dění. Pnutí vyplývá z toho, že jin a jang mají úplně opačné vlastnosti, ale přitom je od sebe není možno oddělit, neboť v jednom je obsažený i zárodek druhého. Obě síly bezděčně působí proti sobě, ale současně jsou nuceny usilovat o dosažení rovnováhy; povaha je žene k likvidaci svého protějšku, avšak vzájemná spjatost s ním je žene ke kompromisu. Výsledkem je jakási labilní rovnováha, v jejímž rámci však jsou ustavičné výkyvy a střídání protikladů. Tato základní charakteristika jin-jangu se promítá do všech forem existence a způsobuje cykličnost jejich projevů: je den a noc, léto a zima, život a smrt, nahoře a dole, vlevo a vpravo atd.

Nesmíme však zapomínat na jednotnou povahu věcí – že nejsou věci čistě jinové ani ryze jangové, nýbrž že jsou jenom více jinového nebo více jangového charakteru. Proto budeme-li o něčem mluvit, že je jin nebo jang, musíme vždy pamatovat na relativnost takovéto klasifikace, aby nám neunikala podstata. Oheň je například typicky jangový, ale je v něm obsažena i jin (hmota paliva, jež hoří) – proto nakonec též každý oheň vyhasne.

Všeobecně je možno říci, že jangové, tj. více jangové povahy, je vše, co je lehké, čisté, teplé, suché, co má tendenci stoupat vzhůru, vyprchávat, rozptylovat se, co nemá vyhraněný tvar či přesné obrysy, co je neviditelnou hybnou silou, funkcí věcí. Říká se, že jang spouští život, zatímco jin jej přijímá, dává mu formy a umožňuje mu hutnět, růst. Jang je tudíž činitelem činorodosti a představuje též samčí princip v přírodě, muže u člověka.

Jin, jak již víme, se projevuje ve všech vlatsnotech právě opačně. Jin je klid, stálost, chlad, vhlkost. Jin je to, co z čchi vytváří zřetelné, hmatatelné formy, přitahuje k sobě, zahušťuje. V přírodě představuje samičí princip a u člověka ženu.

Protikladnost jin-jangu se nejvýrazněji projevuje dvěma způsoby: prvním je ten, že jin a jang se mohou navzájem na sebe proměnit. Tím, že v jednom je zárodek druhého, ve změněných podmínkách se může změnit vzájemný poměr a dojde k převrácení původního stavu do jeho protikladu. Z toho samozřejmě vyplývá nestálost a zvratnost všeho existujícího, jelikož vše se řídí zákonem jinjangových proměn. Je příčinou toho, že nic nemůže přetrvávat věčně a že nic není neměnné. Cyklické změny stavů se mohou projevovat přitom harmonicky i disharmonicky. Střídáne dne a noci nebo ročních období například vyjadřuje makrokosmický soulad jin-jangu, střídání, jež je přirozené, vyvážené a působící tvořivým směrem. Záměna však může být disharmonická; to je tehdy, když se přirozený poměr jin-jangu naruší nadměrným převážením jedné složky nad druhou:

„Je-li jin příliš silná, oslabuje jang; je-li příliš silný jang, oslabuje jin. Když vítězí jang, vzniká horko; když vítězí jin vzniká chlad.“

Druhým projevem protikladnosti vlastností jin-jangu je, že i každou jednotlivou věc anebo každý jev jakož i jejich části můžeme dále dělit na jinovou a jangovou složku, ty pak znovu rozdělovat, a tak dále donekonečna. Den ja například projevem jangu a noc je projevem jin, ale též se dají ještě dále členit:

„Čas od úsvitu do poledne patří k jangu, je to jang v jangu; doba od poledne do soumraku patří také k jangu, je to jin v jangu. Čas od západu slunce do půlnoci přináleží k jin, je to jin v jin; od půlnoci do úsvitu je také jin, je to jang v jin. Tomuto střídání jin a jangu podléhá i člověk.“

Z této protikladnosti a dělitelnosti vyplývá pro všechny formy a projevy bytí jejich relativnost a obojakost.

Spolupůsobení jin-jangu nebo cyklus tohoto spolupůsobení můžeme celkově charakterizovat čtyřmi vlastnostmi, respektive čtyřmi fázemi: 1. jin a jang jsou v protikladu; 2. jin a jang jsou vzájemně spojeni, koření v sobě; 3. z předešlých dvou vlastností vyplývá, že jin a jang působí proti sobě i od sebe, ale nemohou se odtrhnout ani sloučit, a proto se ustavičně převažují; 4. při absolutním převážení jedné složky nad druhou dochází ke vzájemné přeměně, k převrácení do svého protějšku, jin se proměňuje v jang a jang se proměňuje v jin.

Přeměnou jin na jang anebo jangu na jin se završuje cyklus jinjangových proměn. Pochopení tohoto procesu, jeho příčin a zákonitostí, je základem pro pochopení teorie čínské medicíny.

Jak se jin a jang projevují v lidském těle si povíme v příští kapitole.

Pozn. Text převzat z knihy Klasická čínská medicína – Základy teorie I. od Vladimíra Anda..

ABOUT AUTHOR

NO COMMENTS

Comments are closed.